Aleluja (latinsky Alleluia, anglicky Hallelujah) pochází z hebrejského výrazu הללויה (haleluja), který znamená Chvalte Hospodina nebo Chvalte Pána. Skládá se z imperativu plurálu slovesa הלל (kořen h-l-l), „chválit“, a Božího jména v jeho kratší podobě יה (Jah). To se obvykle překládá jako „Pán“, „Hospodin“ nebo „Jehova“.
Latinská podoba tohoto termínu, z níž pak vznikla podoba česká, je alleluia.
Tento výraz se (ve svých různých obměnách Haleluja, Halelu El, Halelu Hu apod.) vyskytuje především v starozákonních žalmech (146–150). Křesťanské církve jej přejaly a učinily z něj jedno z klíčových a nejpoužívanějších slov v liturgii, podobně, jako to učinily i s jinými hebrejskými slovy (amen apod.)