Antipsychiatrie

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Antipsychiatrie je široké hnutí převážně anglosaského původu, které se v 60. letech 20. století rozešlo s kritérii a metodami klasické psychiatrie. Původní hlavní směr antipsychiatrie vznikl v rámci psychiatrie (vedli jej sami psychiatři). Odmítal existenci psychických poruch jako specifických nemocí a vykládal je jako reakci na sociální prostředí, přičemž klasická psychiatrie je podle něj oporou patologické a patogenní společnosti.^[1] Klasické psychiatrické výklady tak brání kritice stavu společnosti, psychiatrické metody jsou společensky schvalovaným násilím a nástrojem moci pod rouškou medicíny a vědy.^[2]

Umírněnější a racionálnější směry vycházející z antipsychiatrie nebo k ní alternativní kritizují především používání neprověřených předsudků a postupů a „psychiatrických legend“ a zaměřují se na analýzu společenské role psychiatrie, psychiatrického nálepkování (labelling) a stigmatizace, procesu sociálně-administrativního psychiatrického dělení lidí na „blázny“ a „normální“ osoby. (viz^[2]) Podobnými otázkami se zabýval i Michel Foucault^[3]

Většina přístupů řazených k tzv. „antipsychiatrii“ odmítá užívání psychiatrických léčiv (psychofarmak) nebo elektrošoků a preferuje alternativní metody, šetrnější k lidskému tělu, zejména psychologické metody (arteterapie, přijetí a integrace odlišnosti psychiky atd.) Odmítá například internování schizofreniků v psychiatrických léčebnách.

Např. schizofrenie může být interpretována jako reakce na stresovou situaci – tzv. psychologické zhroucení. Zkušenost získaná během změněného prožívání může vést k osobnostnímu růstu jedince, psychofarmaka tento proces naruší. V rámci antipsychiatrického hnutí bývá zdůrazňováno, že psychiatři neznají příčiny duševních nemocí ani nevědí, jak je vyléčit. Předmětem kritiky bývá i to, že psychiatři mnohdy léčí psychofarmaky i stavy, které mohou mít jiné somatické příčiny.

Na přelomu 20. a 21. století je předmětem antipsychiatrické kritiky například nadužívání psychiatrické stigmatizace u dětí (např. ADHD – dětská hyperaktivita s poruchou pozornosti) a masové nasazování psychofarmak k úpravě vybočujících dětí.

Do „antipsychiatrického hnutí“ se počítají modernější a humánnější psychiatrické přístupy, z nichž některé dnes již mají v psychiatrii své místo, tak i přístupy odmítající psychiatrii jako celek například z náboženských nebo jiných ideologických pozic (např. scientologie). Michal Černoušek považoval antipsychiatrii za sebereflexi oboru psychiatrie, která ovšem došla tak daleko, že popřela povahu psychiatrie jako medicínského oboru sloužícího pomoci nemocným a shledala ji sociálně-administrativním nástrojem segregace lidí.^[4]

Analýzou antipsychiatrie se zabýval například Cyrille Koupernik, historik psychiatrie, ve své knize Smysl a nesmysl antipsychiatrie.^[4] Antipsychiatrické hnutí charakterizoval třemi body:

• místo skutečné diagnostiky používá psychiatrie jakýsi „předem daný herbář patologie lidské botaniky“
• proti psychiatrické represi je třeba bojovat, pochopit v některých případech i svobodu psychopatologického projevu
• je třeba posunout zastaralé metody psychiatrie, jejichž podstatou je nálepkování a internace

Thomas Szasz, jeden ze zakladatelů antipsychiatrie, vycházel z těchto myšlenek:^[4]

• ne všechny psychické poruchy jsou psychickými chorobami
• duševní zdraví je tak složitá věc, že nemůže být předepisovánou pouhou medicínou – často bývá duševní nemoc důsledkem sociální patologie
• institucionálně aplikovaná psychiatrie může někdy z duševně zdravého jedince vytvořit pomateného a duševně chorého.

Antipsychiatrie se sama stala obětí nálepkování, když mnohé, často rozdílné i oprávněně kritické pohledy na psychiatrii byly označeny za jediné hnutí s názvem antipsychiatrie, což může napomoci jejich diskreditaci. Podle Černouška^[4] tato paušalizace neodpovídá skutečnosti.