Bajka

Bajka je literární žánr drobné epiky, který vznikl ve starověku. Za jejího zakladatele bývá považován řecký otrok Ezop, jehož existence však dosud nebyla historicky prokázána.

Bajka je krátké alegorické vyprávění s didaktickým charakterem. Její příběh směřuje k poučení s obecnou platností. Poučení může být buď v textu přímo obsaženo, nebo z něho vyplývat.^[1] V evropské bajkařské tradici jsou typické postavy zvířat zastupujících určité lidské vlastnosti, jež se pro ně následně stávají typické (např. liška je chytrá, až vychytralá, osel hloupý, vrána důmyslná, kočka požitkářská, lev spravedlivý vládce, medvěd těžkopádný dobrák, páv marnivý atp.). Kromě toho se zvířatům přisuzují standardizované role (ovce, případně jehně nebo kůzle vystupuje v roli oběti, vlk zase jako škůdce). Etologicky vzato zvířata nemusejí být nositeli těchto vlastností, lidé jim je však připisují na základě zjevu nebo chybného, avšak kanonizovaného pozorování (zejm. poznatky antických přírodovědců, např. v bajkách G. E. Lessinga). Tyto vlastnosti jsou pak u daného zvířete zesíleny do podoby, kdy se stává jejich ztělesněním a archetypem.

Cílem bajky je kritizovat konkrétní společenské nešvary, působit na lidi a vychovávat je k odstranění těchto nešvarů. Nejčastěji se tak děje humornou formou, pomocí ironie a satiry. Jejich smyslem bývá dovést člověka a potažmo lidskou společnost k zamyšlení; ojedinělé jsou bajky s náboženským obsahem, např. v judaismu vrcholného středověku (Berechja ben Natronaj ha-Nakdan) i současnosti,^[2] jejichž obsahem jsou duchovní aspekty poučení.