Bitva u Monte Ortigara

Bitva na Monte Ortigara
konflikt: První světová válka
historická fotografie bojiště
Trvání	10. červen-293. červen 1917
Místo	Italská fronta
Souřadnice	46°0′36″ s. š., 11°31′19″ v. d.
Výsledek	Italské taktické a strategické selhání
Strany
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko Itálie
Velitelé
Conrad von Hötzendorf (C.s.m.) Viktor von Scheuchenstuel (11ª Armáda) Josef Krautwald von Annau (III sbor) Luigi Cadorna (C.s.m.) Ettore Mambretti (6ª Armáda) Luca Montuori (XX sbor) Ettore Negri di Lamporo (XXII sbor)
Síla
100 000 mužů, 400 děl 300 000 mužů, 1641 děl
Ztráty
8828 mrtvých a raněných 25 199 mrtvých a raněných
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Monte Ortigara se odehrála ve dnech 10. až 29. června 1917 mezi italskou a rakousko-uherskou armádou na náhorní plošině Altopiano dei Sette Comuni během první světové války. Střetnutí se zúčastnila italská 6. armáda generála Ettore Mambrettiho, která zaútočila na rakousko-uherský sektor hájený 11. armádou generála Viktora von Scheuchenstuela. Útok je v současnosti připomínán především kvůli krvavým potyčkám, v nichž se Alpini utkali o ovládnutí hory Monte Ortigara, jeho cílem bylo naopak získat zpět rozsáhlé části území ztracené na náhorní plošině během rakousko-uherské Frühjahrsoffensive ("jarní ofenzivy") v květnu 1916.

Tato část fronty, kterou náčelník generálního štábu armády Luigi Cadorna zpočátku považoval za druhořadou ve srovnání s frontou na řece Soča, získávala v průběhu konfliktu stále větší strategický význam. To se stalo zřejmým v roce 1916 poté, co Rakousko-Uhersko dalo italským velitelům jasně najevo, že průlom podél této části fronty by nepříteli umožnil vstoupit do Pádského údolí a zaútočit armádám umístěným u řeky Soča do týlu.

Italské vrchní vojenské velení rozhodlo, že fronta zasažená útokem bude dlouhá 14 kilometrů, převážně v terénu nacházejícím se v nadmořské výšce mezi 1 700 a 2 100 metry, který měl v nejvyšších oblastech zvláštní krasové rysy, díky nimž byl drsný, holý a s nedostatkem zdrojů, zejména vody. Aby bylo zajištěno logistické zabezpečení obrovské masy mužů a materiálu, kterou vrchní velení hodlalo rozmístit podél fronty, byla zahájena výstavba akvaduktů a impozantních silničních staveb podél celého sektoru.

I přes velké úsilí italské velení neumělo zvládat situace a nepředvídané události; pokusy o postup byly pomalé a často špatně zvládnuté. Naopak oběti na lidských životech byly velmi vysoké a po téměř dvaceti dnech bojů 6. armáda nařídila ústup do výchozích pozic, čímž fakticky vyhlásila naprostý neúspěch ofenzívy.