Charles de Gaulle | |
---|---|
Charles de Gaulle (1945) | |
18. prezident Francie | |
Ve funkci: 8. ledna 1959 – 28. dubna 1969 | |
Předseda vlády | Michel Debré Georges Pompidou Maurice Couve de Murville |
Předchůdce | René Coty |
Nástupce | Georges Pompidou |
předseda vlády Francie | |
Ve funkci: 1. června 1958 – 8. ledna 1959 | |
Prezident | René Coty |
Předchůdce | Pierre Pflimlin |
Nástupce | Michel Debré |
předseda prozatímní vlády Francie | |
Ve funkci: 3. srpna 1944 – 26. ledna 1946 | |
Nástupce | Félix Gouin |
Stranická příslušnost | |
Členství | Unie demokratů pro republiku Shromáždění francouzského lidu |
Vojenská služba | |
Služba | Třetí Francouzská republika Svobodná Francie |
Složka | Armáda Francie Ozbrojené síly Francie |
Doba služby | 1912–1944 |
Hodnost | brigádní generál |
Bitvy/války | První světová válka |
Rodné jméno | Charles André Joseph Marie de Gaulle |
Narození | 22. listopadu 1890 Lille |
Úmrtí | 9. listopadu 1970 (ve věku 79 let) Colombey-les-Deux-Églises |
Příčina úmrtí | aneurysma |
Místo pohřbení | grave of Charles de Gaulle |
Choť | Yvonne de Gaulle (1921–1970) |
Rodiče | Henri de Gaulle a Jeanne Maillotová |
Děti | Anne de Gaulle Philippe de Gaulle Élisabeth de Gaulle |
Příbuzní | Marie-Agnès de Gaulleová, Jacques de Gaulle, Xavier de Gaulle a Pierre de Gaulle (sourozenci) |
Sídlo | Elysejský palác |
Alma mater | École spéciale militaire Stanislavova kolej École supérieure de guerre |
Profese | státník, autor memoárů, vojenský teoretik, důstojník a politik |
Náboženství | katolík |
Ocenění | Válečný kříž 1914–1918 (1915) Cena Marcelina Guérina (1939) Společník osvobození (1940) čestný občan Bruselu (1945) rytíř velkokříže s řetězem Záslužného řádu Italské republiky (1959) … více na Wikidatech |
Podpis | |
Commons | Charles de Gaulle |
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Charles André Joseph Marie de Gaulle (22. listopadu 1890 Lille – 9. listopadu 1970 Colombey-les-Deux-Églises) byl francouzský státník a voják. Jako důstojník z povolání sloužil v první světové válce, v meziválečném období se stal velitelem tankové divize a propagátorem mobilních obrněných sil. Během bitvy o Francii velel tankové divizi. Po kapitulaci Francie odešel do Anglie, kde založil a následně vedl hnutí Svobodné Francie, které pokračovalo v boji na straně Spojenců. Byl také hlavním představitelem francouzské exilové vlády. Po osvobození v roce 1944 se stal předsedou Prozatímní vlády Francouzské republiky, o dva roky později na tuto funkci pro politické neshody s parlamentní většinou rezignoval. Zůstal politicky aktivním a založil stranu Rassemblement du Peuple Français, kterou také vedl. Kromě toho se věnoval sepisování válečných pamětí. V době vrcholící alžírské krize a rozkladu čtvrté republiky se roku 1958 nechal Národním shromážděním povolat zpět do čela státu. Jím navržená a referendem schválená ústava dala vzniknout páté francouzské republice s posílenými pravomocemi a postavením prezidenta. Následně byl de Gaulle zvolen jako 18. prezident Francie. Ve své funkci prosadil udělení nezávislosti Alžírsku a později i dalším francouzským koloniím. Snažil se posílit mezinárodní postavení a nezávislost Francie, například vystoupením z vojenských struktur NATO a zahájením vlastního jaderného programu. Jeho pozicí otřásly studentské nepokoje v květnu 1968, přesto v následujících volbách zvítězil. Roku 1969 však splnil svůj slib a rezignoval v důsledku neúspěchu referenda o decentralizaci. Zemřel o rok později.
K odkazu gaullismu se do současnosti hlásí řada francouzských politických uskupení. Díky přínosu pro záchranu Francie během Druhé světové války a v době vrcholící krize Čtvrté republiky je někdy označován za „muže, který dvakrát zachránil Francii“ nebo za největšího Francouze po Napoleonovi.[1]