Chung-wu | |
---|---|
císař Číny | |
![]() Portrét | |
Doba vlády | 23. leden 1368[pozn. 1] – 24. červen 1398 |
Éra vlády | Chung-wu (洪武, Nesmírná bojovnost) |
Úplné jméno | Ču Čchung-pa (朱重八) pak Ču Sing-cung (朱興宗) od 1352 Ču Jüan-čang (朱元璋) |
Chrámové jméno | Tchaj-cu (太祖) |
Posmrtné jméno | zkrácené:Kao-ti (高帝), úplné: Kchaj-tchien sing-tao čao-ťi li-ťi ta-šeng č’-šen žen-wen i-wu ťün-te čcheng-kung kao chuang-ti (開天行道肇紀立極大聖至神仁文義武俊德成功高皇帝) |
Tituly | vévoda Wu (1361–1364), král Wu (4. únor 1364 – 23. leden 1368) |
Narození | 21. říjen 1328 |
Úmrtí | 24. červen 1398 (69 let) Nanking |
Pohřben | Mauzoleum Ming-siao-ling |
Nástupce | Ťien-wen |
Manželky | císařovna Ma (posmrtné jméno: císařovna Siao-cch’-kao) a řada vedlejších manželek |
Potomci | Ču Piao Ču Šuang, kníže Min z Čchin Ču Kang, kníže Kung z Ťin Ču Ti (císař Jung-le) Ču Su, kníže Ting z Čou Ču Čen, kníže Čao z Čchu Ču Fu, kníže z Čchi Ču C’, kníže z Tchan Ču Ťi, kníže z Čao Ču Tchan, kníže Chuang z Lu Ču Čchun, kníže Sien z Šu Ču Po, kníže Sien z Siang Ču Kuej, kníže Ťien z Taj Ču Jing, kníže Čuang z Su Ču Č’, kníže Ťien z Liao Ču Čan, kníže Ťing z Čching Ču Čchüan, kníže Sien z Ning Ču Pien, kníže Čuang z Min Ču Chuej, kníže z Ku Ču Sung, kníže Sien z Chan Ču Mo, kníže Ťien z Šen Ču Jing, kníže Chuej z An Ču Ťing, kníže Ting z Tchang Ču Tung, kníže Ťing z Jing Ču I, kníže Li z I Ču Nan a 16 dcer |
Rod | Ču |
Dynastie | Ming |
Otec | Ču Wu-s’ |
Matka | Čchen Er-niang |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Císař Chung-wu (čínsky pchin-jinem Hongwu, znaky 洪武; 21. října 1328 – 24. června 1398), vlastním jménem Ču Jüan-čang (čínsky pchin-jinem Zhū Yuánzhāng, znaky 朱元璋), známý též pod chrámovým jménem Tchaj-cu (čínsky pchin-jinem Tàizǔ, znaky 太祖), byl zakladatel a první císař čínské dynastie Ming. Chung-wu bylo jméno éry vlády císaře vyjadřující základní směr vládní politiky; znamená „Nesmírná bojovnost“.
V polovině 14. století, když epidemie, hladomory a rolnická povstání zachvátila Čínu ovládanou mongolskou dynastií Jüan, Ču Jüan-čang ztratil rodiče a nezbylo mu, než se jako potulný mnich živit žebrotou. Bědné mládí budoucího císaře výrazně ovlivnilo na celý život. Cítil s problémy obyčejných lidí, naproti tomu opovrhoval učenci, získávajícími znalosti o světě pouze z knih.[1]
Roku 1352 se přidal k jednomu z oddílů rebelů. Záhy mezi vzbouřenci vynikl a stanul v čele vlastní armády. Roku 1356 dobyl Nanking, který učinil svým hlavním městem. Poté sestavil vlastní vládu složenou z generálů a konfuciánských vzdělanců odmítajících mongolské panství nad Čínou. Od nich převzal koncepci správy země, kterou realizoval na ovládaném území a později v celé Číně. Postupně porazil konkurenční povstalecké vůdce, rozhodujícím mezníkem v boji o moc byla porážka Čchen Jou-lianga v bitvě na jezeře Pcho-jang roku 1363. Počátkem následujícího roku 1364 se prohlásil králem Wu.[pozn. 2] Do roku 1367 však stále uznával svou formální podřízenost hlavnímu vůdci Rudých turbanů císaři Chan Lin-erovi, prohlašujícímu se za následníka dynastie Sung.
Počátkem roku 1368, kdy už dominoval jižní a střední Číně, přejmenoval svůj stát. Pro svou říši vybral jméno Ta Ming (doslova „Veliká záře“). Za název éry a heslo své vlády určil Chung-wu („Nesmírná bojovnost“). V následující čtyřleté válce vyhnal z Číny mongolské armády věrné dynastii Jüan a sjednotil zemi. Pokus dobýt Mongolsko však skončil neúspěchem.
Během následujících třiceti let vlády Chung-wua mingská Čína značně zesílila a zotavila se z dlouhotrvajících válek. Císař měl jasnou představu o uspořádání společnosti a věřil, že má být změněna reformou institucí – což byl spíše legistický přístup kontrastující s konfuciánským názorem o klíčové roli morálního vzoru vládce.[2] Byl citlivý na osobní bezpečnost a loajalitu podřízených, pragmatický a obezřetný ve vojenských záležitostech. Jeho armáda byla disciplinovaná a snažil se civilní obyvatelstvo ušetřit obtíží války.[3]
Vrchol jeho politického systému sice zkolaboval v občanské válce krátce po jeho smrti, ale další produkty Chung-wuových reforem – místní a regionální instituce mingské státní správy a samosprávy i finanční a zkouškový systém se ukázaly být solidní.[2] Cenzus, systém registrace půdy a pozemkové daně i vojenský systém wej-suo přežily do konce dynastie.[2] Jeho potomci vládli celé Číně až do roku 1644 a jihu země ještě o sedmnáct let déle.
Chybná citace: Nalezena značka <ref>
pro skupinu „pozn.“, ale neexistuje příslušná značka <references group="pozn."/>