Doxa (z řeckého δόξα; ze slovesa δοκεῖν dokein, ukazovat se, jevit se, zdát se) znamená domněnku, obecné mínění či populární názor. Výraz byl často spojován s řeckými rétory, kteří formulovali své argumenty právě pomocí obecných názorů a mínění. Doxa byla často zneužívána sofisty jako nástroj k přesvědčování lidí, což nakonec vedlo Platóna k odmítnutí demokracie.
Slovo doxa dostalo nový význam v období 3. – 1. století př. n. l., když Septuaginta, překlad Starého Zákona do řečtiny, přeložila hebrejské slovo pro „slávu“ ( כבוד, kavod) jako doxa.[1] Tento překlad Starého zákona užívala i raná církev a často se cituje v Novém zákoně. Důsledky tohoto významového posunu jsou zřejmé z hojného užívání v celém Novém zákoně i v bohoslužbě řecké pravoslavné církve, kde se oslava Boha správnou bohoslužbou chápe i jako pravá víra. Doxa zde znamenala bohoslužebné jednání či praxi a víru celé církve, nikoli osobní přesvědčení. Toto spojení různých významů se odráží i v moderních pojmech jako ortodoxní nebo heterodoxní. Přešlo i do ruského slova sláva (слава), které může znamenat i pravoslaví (православие) jako pravou víru či přesvědčení.[2]