Epyllion

Epyllion (starořecky ἐπύλλιον. tj.malý epos) je označení pro starověkou kratší epickou báseň napsanou epickým hexametrem většinou s mytologickým námětem souvisejícím s konkrétním hrdinou.^[1]

Samotný pojem nemá však původ ve starověku, ale v běžném jazyce literárních vědců se objevil až v 19. století. O popularizaci tohoto termínu se zasloužil německý klasický filolog Friedrich August Wolf, například ve svém eseji Theocriti idyllia et epyllia (1821, Theokritovy idly a epyllia) a později Moriz Haupt ve své studii z roku 1855 o Catullově básni č. 64 (Svatba Pelea a Thetis). První studie specificky věnované konceptu epyllia byly pak provedeny počátkem 20. století.^[2]

Epyllion byl oblíbený žánr starověkých řeckých, především helenistických básníků. Mohl čítat až 600 řádků, vyznačoval se přítomností odboček (obvykle vložených do projevu proneseného některým z hrdinů) a používal i dialog. Byl psán vznešeným stylem.^[1][3]

Vytvoření žánru epyllia je připisováno Kallimachovi z Kyrény,^[4] k dalším básníkům, kteří jej využívali, patří například Theokritos, Eratosthenés z Kyrény, Euforión z Chalkidy, Parthenios nebo Moschos ze Syrakús).^[1]

Žánr pokračoval i v římské literatuře (již zmíněný Catullus nebo Vergilius a Ovidius).^[5] V pozdní antice napsali epyllia například Tryfiodóros nebo Músáios, v latinském kontextu Dracontius.^[4]

Žánr se znovu vynořil za renesance v tvorbě některých básníků (například ve Španělsku Luis de Góngora y Argote nebo v Anglii Christopher Marlowe, William Shakespeare či Francis Beaumont.^[6]