Flaminové (latinsky singulár flamen, plurál flamines) byli ve starověkém římském náboženství kněží zasvěcení jednomu z patnácti božstev s oficiálním kultem v římské republice. Nejvýznamnější z nich byly tři flamines maiores, „hlavní kněží“, sloužící Jupiterovi, Martovi a Quirinovi. Zbylých dvanáct flamines minores, „nižších kněží“, sloužilo méně významným božstvům, jejichž funkce byla už na počátku římského císařství zpravidla nejasná a u dvou z nich nebylo známo ani jejich jméno. Při vzniku císařství získal svého flamena také zbožštělý imperátor.
Patnáct republikánských flaminů tvořilo společně s pontifiky, rexem sacrorum a vestálkami sbor Collegium Pontificum, který zajišťoval chod římského státního náboženství. V případě, že byl úřad flamena uvolněn, mohl jeho místo dočasně zaujmout některý z pontifiků, úřad Jupiterova flamena však mohl obsadit pouze pontifex maximus.
Podle George Dumézila a Jaana Puhvela představují božstva, kterým sloužili flamines maiores, takzvanou archaickou triádu představující tři indoevropské funkce: svrchovanost, válku a plodnost.[1]