Jako investice se v ekonomii označuje ta část příjmu (důchodu), která je vložena do kapitálu. Tedy do dlouhodobých statků, které nepřinášejí okamžitý prospěch, ale umožní zvýšení produkce statků v budoucnosti. Ekonomický subjekt (stát, podnik, jednotlivec) tak odloží část své současné spotřeby (úspor) za účelem získání budoucího užitku. Budoucí užitek či výnos může být peněžního nebo nepeněžního charakteru.[1][2]
Takový je spíše makroekonomický pohled na investice. Z pohledu podniku jsou to rozsáhlejší jednorázově nebo krátkodobě vynaložené zdroje či peněžní výdaje (kapitálové výdaje), u nichž se očekává jejich přeměna na budoucí výnosy či peněžní příjmy během delšího časového období přesahujícího jeden rok.[2][3]
Syrový přirovnává investice (v kontextu finančních trhů) ke konzervování masa či ovoce za účelem odkladu na pozdější užití, tak říkajíc „na horší časy“, aby o ně lidé nepřišli. Nebo k pšenici, u níž lidé měli na výběr buď její okamžitou spotřebu, nebo setbu s očekáváním budoucí mnohonásobné sklizně.[4] Investování má tedy za cíl odložit současné prostředky tak, aby přinejmenším neztratily svou hodnotu nebo aby v lepším případě jejich hodnota časem ještě vzrostla. Podobně v případě požadavku na jakýkoli budoucí cíl, který nelze pořídit z běžného objemu prostředků („z jedné výplaty“), je nutné si odkládat peníze stranou; v takovém případě se hovoří o úsporách.[4]