Juno II

Juno II
Juno II při misi Explorer VII
Juno II při misi Explorer VII
Země původuUSA
Rodina raketJupiter
VýrobceArmy Ballistic Missile Agency
Rozměry
Výška24 metrů
Průměr2,67 metru
Hmotnost55 110 kg
Nosnost
na LEO41–50 kg
Historie startů
StatusVyřazena
KosmodromCape Canaveral
Celkem startů10
Úspěšné starty4
Selhání5
Částečná selhání1
První start6. prosinec 1958
Poslední start24. květen 1961
První stupeň  – Jupiter
MotorS-3
Tah667 kN
Specifický impuls2 430 N.s/kg (248 sekund)
Doba zážehu182 sekund
PalivoLOX/RP-1
Druhý stupeň  – Sergeant
Motor11xSergeant
Tah72,6 kN
Specifický impuls2 100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu6 sekund
Palivotuhé pohonné látky
Třetí stupeň  – Sergeant
Motor3xSergeant
Tah19,5 kN
Specifický impuls2 100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu6 sekund
Palivotuhé pohonné látky
Čtvrtý stupeň  – Sergeant
Motor1xSergeant
Tah6,6 kN
Specifický impuls2 100 N.s/kg (214 sekund)
Doba zážehu6 sekund
Palivotuhé pohonné látky

Juno II byla americká nosná raketa, odvozená z rakety balistické střely Jupiter IRBM. Byla používaná od konce roku 1958 do května 1961. Základní první stupeň byl převzat z Jupiteru a konfigurace horních stupňů byla identická s raketou Juno I. První stupeň o délce 18,28 metrů a průměru 2,67 metru byl vybaven jedním motorem S-3D na RP-1 a kapalný kyslík. Druhý stupeň byl tvořen jedenácti raketovými motory na tuhé pohonné látky, odvozenými od MGM-29 Sergeant. Třetí stupeň byl poskládán ze tří Sergeantů a čtvrtý stupeň měl jediný motor. Při letu, pořadové číslo AM19B, startovala raketa pouze se třemi stupni, což poskytlo dalších 9 kilogramů nosnosti, avšak na nižší orbitu.

Raketa byla vyvinuta týmem vědců z Redstone Arsenal pod vedením Wernhera von Brauna. Cílem projektu bylo zvýšení nosnosti raket. Při vývoji Juno II bylo použito stejného postupu, jako u Juno I, tedy přestavěním stávajícího vojenského vybavení pro potřeby kosmických letů. Tímto postupem bylo ušetřeno mnoho finančních prostředků a značná byla i úspora času. Ačkoli raketa dosáhla jistých úspěchů, stále se opakovaly podobné závady jako u předchozích raket Vanguard a Juno I a raketa tak dosáhla pouze 40% úspěšnosti. 28. ledna 1959 se konal National Aeronautics and Space Council na kterém se raketa Juno II dočkala, stejně jako Vanguard, Thor-Able a Juno I (Jupiter-C), kritiky za neuspokojivé výsledky, uspěchanou konstrukci a nedostatek potenciálu pro budoucí rozvoj.


From Wikipedia, the free encyclopedia · View on Wikipedia

Developed by Nelliwinne