Mater Matuta

Mater Matuta (Māter Mātutā) je římská bohyně spojená s úsvitem, porodem, zráním obilí a mořeplavbou.

Původně se pravděpodobně jednalo o bohyni úsvitu jak ukazuje její jméno související se slovem mātūrus „brzký, zralý“ a je z něj odvozeno adjektivum mātūtīnus „ranní, brzký“. Titus Lucretius Carus a Priscianus z Kaisareie jí ztotožnili s Aurorou, tedy řeckou bohyní úsvitu Éós.^[1][2]Jakožto bohyně úsvitu a nového počátku byla také spojena s porodem. V této funkci splývala s Juno a řeckou bohyní Eileithýiou.^[3][4]

Pod řeckým vlivem začala být spojována také s mořem a přístavy a ztotožňována s řeckou Leukotheiou a Ino. Toto spojení bylo nejspíše založeno že Ino byla opatrovatelkou svého synovce Dionýsa, což připomínalo níže uvedený rituál. Roku 174 př. n. l. Tiberius Sempronius Gracchus po dobytí Sardinie obdaroval chrám Matuty pamětní mapou tažení a ostrova, což svědčí o výrazné proměně funkce bohyně. Na tento vývoj měl pravděpodobně i vliv rozvoj navigace a spojování nebeských božstev s námořnictvím. Funkce Matuty jako bohyně spojené s porodem však stále přetrvávala.^[4]

V Římě byl její chrám umístěn na Foru Boariu a jeho pozůstatky byly odkryty roku 1937 pod kostelem svatého Omobona. Nejstarší svatyně zde stála již v 7. století př. n. l. Malý chrám je spojován se Serviem Tulliem z počátku 6. století př. n. l., ale okolo roku 530 př. n. l. bylo změněno jeho zasvěcení. Podle Tita Livia byl znovu vybudován Markem Furiem Camillem v roce 396 př. n. l. po dobytí Vejí. Tentýž autor uvádí, že chrám v roce 213 př. n. l. vyhořel, ale následujícího roku byl znovu vybudován.^[3]