Narcismus nebo také narcisismus charakterizuje v běžné řeči člověka s přehnaným obdivem k sobě samému, často s arogantním vystupováním (neplést s asertivním vystupováním) a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jen jako nástroje pro vlastní cíle. V patologickém kontextu se jedná o narcistickou poruchu osobnosti (anglicky narcissistic personality disorder (NPD)), tj. jev, kterým se zabývá jak klinická psychologie, tak psychiatrie. Narcismus se dá léčit psychologickou terapií, v krajních případech je někdy nutná i hospitalizace postiženého.
Lidé trpící narcismem, anebo lidé s narcistickými sklony, si zvláštnost svého chování často neuvědomují, vnímají je jako „sobě vlastní“ zvnitřněné představy o sobě, které ovšem neodpovídají jejich opravdovému vrozenému vnitřnímu já.
Lidé s narcistickou poruchou se chovají velmi zvláštně a sami balancují mezi dvojím chováním (toto balancování se označuje také jako „narcistní nerovnováha“). Někteří se chovají jako perfektní, nejlepší a nepřekonatelní. Mají velké sebevědomí. Někteří se zase chovají velmi nejistě, cítí se, jako by byli k ničemu a jako úplné nuly. Odtud plyne také rozdělení narcistické poruchy na dva polární typy: přehnaně sebevědomý polární typ a nesebevědomý polární typ.
Jedinci trpící touto poruchou jsou většinou nešťastní a nespokojení lidé, kteří pořádně nedokážou vnímat ani sami sebe. Odtud plyne, že se obtížně porovnávají s druhými – buď se vidí "nad někým" (jsem lepší než on) nebo "pod někým" (jsem horší než on) a odtud odvozují další představy o druhých ve smyslu „buď je někdo se mnou, nebo proti mně“ (pro narcistu neexistuje nic mezi tím), mají problém s viděním sebe i druhého jako rovnocenných partnerů. Mají sklony idealizovat, nebo naopak devalvovat a ponižovat druhé lidi kolem sebe a v okolí tím, koho vnímají jako lepšího, nad sebou anebo i proti sobě, se cítí být neustále ohroženi, a tím, koho vnímají jako horšího, pod sebou nebo s nimi vnímají často jako sobě podřadnou nulu, která nikdy nemůže dosáhnout jejich vlastní velkoleposti a která se jim proto musí vždy ve všem podřídit, jinak bude narcist/k/ou bez milosti odvržena.
Protože pořádně neznají ani sebe, ani druhé takové, jací v jádru doopravdy jsou, často tzv. krouží jen kolem sebe a do svých plánů většinou nezahrnují žádné další osoby, a když, tak zpravidla jen krátkodobě, a to do té doby, než si vyjasní, zda je jich druhý hoden, nebo ne.
V poslední době[kdy?] se velmi spekuluje o tom, zda může být narcismus brán jako životní styl. Životní styl a psychická porucha osobnosti se navzájem nevylučují. Ale lidé, kteří jsou prostě jen egocentričtí, povyšují se nad ostatními a chovají se asertivně (tj. ne arogantně), dokážou odhadnout jakousi hranici. Pokud by ji překročili, budou tím trpět nejen oni sami, ale hlavně lidé v jejich okolí. Lidé, kteří mají diagnostikovanou narcistickou poruchu, si svoje chování neuvědomují, takovou hranici nevidí a nejsou ji schopni ani najít.
Lehká míra narcismu je přirozená všem lidem a také zdravá; pokud ale nepřekročí únosnou mez. Pak se jedná o poruchu osobnosti.
Narcistická porucha osobnosti se řadí mezi tzv. rané vývojové poruchy osobnosti, tedy k těm, které vznikají v útlém dětství. Příčina vzniku poruchy není dodnes zcela známa. Předpokládá se, že příčina vzniku problému je v rodině. Její vznik je přisuzován hlavně dvěma životním okolnostem:
Léčbou může být psychoterapie či psychoanalýza, pro regulaci doprovodných psychických problémů a poruch též farmakoterapie. Terapeut pacientovi ukazuje iluze, které si o sobě vytvořil, postupně mu buduje odolnost ke kritice a učí ho sebeironii. Narcisové ale jen ve výjimečných případech vyhledávají odbornou pomoc. Málokdy přesvědčíte člověka, že celý jeho život a dětství se ubíral špatným směrem. Pokud by však narcista chtěl opravdu radikálně změnit svoje chování a svoji osobnost, mohlo by to mít v některých případech i negativní dopad v podobě vzniku dalších psychických poruch.