Back أورغانون Arabic Orqanon (Aristotel) Azerbaijani Органон Bulgarian Òrganon Catalan ئۆرگانۆن CKB Organon (Aristoteles) German Organon English Órganon Spanish Organon Estonian ارغنون (کتاب) Persian
| Organon | |
|---|---|
_01.jpg) Rukopis Organonu ze 13. století | |
| Autor | Aristotelés |
| Původní název | Ὄργανον |
| Země | Starověké Řecko |
| Jazyk | řečtina |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Organon (starořecky: Ὄργανον) je sbírka šesti Aristotelových děl o logické analýze a dialektice. Uspořádali ji jeho žáci, peripatetikové, a od té doby texty zde shromážděné vycházejí hlavně pod tímto společným názvem, byť nikoli výhradně. Organon je tvořen texty: Kategorie, O vyjadřování, První analytiky, Druhé analytiky, Topiky a O sofistických důkazech. V překladu název znamená zhruba "nástroj, orgán", nicméně název sbírky se tradičně nepřekládá. Jméno vybrali Aristotelovi žáci, aby zvláště stoikům zdůraznili, že logika je hlavním nástrojem filozofie. Sám Aristotelés název nikdy nepoužil. Kniha byla napsána řecky, do latiny ji první přeložil Boethius v 6. století; šlo o jediné významné dílo o logice, které bylo v raném středověku k dispozici.[1] Arabský překlad vznikl okolo roku 750.[2] Uspořádání děl provedl Andronikos z Rhodu kolem roku 40 př. n. l., pořadí pravděpodobně určil Theofrastos tak, aby vznikl dobře strukturovaný systém. Aristotelés knihy v tomto pořadí s velkou pravděpodobností nenapsal. Andronikovo a Theofrastovo uspořádání převzal evropský středověk, Arabové Organon rozšířili o Aristotelovu Rétoriku a Poetiku. Všichni významní scholastičtí filozofové Organon komentovali (Tomáš Akvinský, William Ockham, Duns Scotus).[3] Polemicky vystoupil roku 1620 Francis Bacon se svou knihou Novum Organum, v níž podle svého přesvědčení Aristotelův systém překonal.[4] Kniha si přesto uchovala mimořádný vliv i v novověku a ještě Immanuel Kant prohlásil, že po Aristotelovi není v logice co nového vymýšlet. Až po formulaci moderní predikátové logiky v 19. století upadla aristotelská logika na čas v nemilost. Historik logiky John Corcoran a další však později dokázali, že práce moderní matematické logiky (Frege, Boole) nejsou s Aristotelovým systémem v žádném rozporu.[5][6]
- ↑ SOLMSEN, Friedrich. Boethius and the History of the Organon. The American Journal of Philology. 1944, roč. 65, čís. 1, s. 69–74. Dostupné online [cit. 2025-01-27]. ISSN 0002-9475. doi:10.2307/291141.
- ↑ MONTEIL, Jean F. La transmission d'Aristote par les Arabes à la chrétienté occidentale. Une trouvaille relative au De Interpretatione. Revista Española de Filosofía Medieval. 2004, roč. 11, s. 181–195. Dostupné online [cit. 2025-01-27]. ISSN 2530-7878. doi:10.21071/refime.v11i.9230. (španělsky)
- ↑ LAMEER, Joep. The Organon of Aristotle in the Medieval Oriental and Occidental Traditions. Journal of the American Oriental Society. 1996, roč. 116, čís. 1, s. 90–98. Dostupné online [cit. 2025-01-27]. ISSN 0003-0279. doi:10.2307/606375.
- ↑ LARSEN, Robert E. The Aristotelianism of Bacon's Novum Organum. Journal of the History of Ideas. 1962, roč. 23, čís. 4, s. 435–450. Dostupné online [cit. 2025-01-27]. ISSN 0022-5037. doi:10.2307/2708168.
- ↑ CORCORAN, John. Aristotle's Prior Analytics and Boole's Laws of Thought. History and Philosophy of Logic. 2003, roč. 24, čís. 4, s. 261. Dostupné online [cit. 2025-01-27]. ISSN 0144-5340.
- ↑ BEZIAU, Jean-Yves. Is Modern Logic Non-Aristotelian?. Příprava vydání Vladimir Markin, Dmitry Zaitsev. Cham: Springer International Publishing Dostupné online. ISBN 978-3-319-66162-9. doi:10.1007/978-3-319-66162-9_3. S. 19–41. (anglicky) DOI: 10.1007/978-3-319-66162-9_3.