Pevnost v tlaku

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

---

Konkrétní problémy: neency formulace, mj. 1. osoba; typografie

Pevnost v tlaku je taková hodnota jednoosého napětí způsobeného vnějším silovým působením, při které dochází k úplnému porušení vzorku. Pevnost v tlaku se zjišťuje experimentálně z výsledků tlakové zkoušky. Pro vykonání této zkoušky se užívá stejných přístrojů jako pro zkoušky tahem, avšak častěji se provádí zkoušky tahem. Jak si dokážete představit, vzorek je zkrácen a také rozšířen. Přístroj zaznamená křivku napětí a zkrácení (prodloužení) a pro běžný vzorek vypadá jako na obrázku.

Pevnost v tlaku je na křivce označena červeným puntíkem. I při zkoušce tlakem má křivka lineární část, kde se materiál řídí Hookeovým zákonem:

${\displaystyle \sigma =E\epsilon }$

kde E je Youngův modul pružnosti a ε je deformace.

Tato lineární část končí v místě zvaném mez kluzu. Nad tímto bodem se materiál deformuje plasticky a již se nevrátí na svou původní délku po uvolnění tlaku. V praxi rozlišujeme mezi teoretickým a reálným napětím. Základní definice udává napětí jako

${\displaystyle \sigma ={\frac {F}{A}}}$

kde F je síla [N], A je plocha [m²].

Při zkoušce tlakem za plochu považujeme průřez vzorkem před začátkem působení tlaku a síla je hodnota dosažena těsně před selháním materiálu.

Deformace se vypočítá jako:

${\displaystyle \epsilon _{e}={\frac {l-l_{0}}{l_{0}}}}$

kde l je délka stlačeného vzorku a l⁰ původní délka vzorku.