(Psychologická) projekce je jev popsaný Sigmundem Freudem coby obranný mechanismus ega spočívající v popírání podvědomých (pozitivních i negativních) impulzů a charakteristik u sebe sama a naopak připisování jich jiným.[1]
Před Freudem se tomto principu zmínil italský filosof Giambattista Vico na začátku 18. století.[2][3] V roce 1841 použil stejný princip Ludwig Feuerbach jako první osvícenecký myslitel při své systematické kritice církve.[4] Projekci coby lidskou tendenci chování okrajově zmiňují i některé náboženské texty jako Talmud[5] a Nový zákon[6].
Freud projekci popsal někdy po roce 1890 a využíval ji jako nedílnou součást psychoanalytické terapie. Později se přikláněl k tomu, že projekce v člověku nenastává svévolně a z ničeho, nýbrž je zveličována z vlastností, které u druhého člověka již existovaly, byť ne v takové míře.[7]
Projekce negativních vlastností v sobě zahrnuje svalování viny na druhé, dřív než bude subjekt obviněn sám – obrana ega preventivním útokem.[8]
Projekci lze částečně vystihnout lidovým rčením „Podle sebe soudím tebe.“ Za (pozitivní) projekci se dá považovat i obranný mechanismus spočívající v připisování vlastních pozitivních charakteristik jiným osobám[zdroj?!]. Melanie Kleinová vidí projekci pozitivních vlastností na druhé jako proces, který vede k přílišnému idealizování jiného člověka v očích subjektu.[9]
Projekce je jeden z projevů hraniční poruchy osobnosti a je častý průvodní jev narcisismu.[10]