Psychosomatika jako pojem má svůj původ ve starověké řečtině a to z dvou slov „psyché“ – duše a „soma“ – tělo. Její úlohou je zkoumat vztahy mezi těmito dvěma slovy a to hlavně z vlivu psychických funkcí a pochodů na organizmus (Jan Poněšický, 2002).
Psychologické faktory somatických onemocnění zkoumá i psychosomatická medicína, která potvrdila vztah mezi tělesným stavem a psychickou i emocionální složkou osobnosti pacienta.[1][2] Psychosomatická medicína se zabývá především těmi onemocněními, v jejichž vzniku hraje psychika pacienta významnou/zásadní roli.[3] Na základě informací získaných od pacienta, z jeho chování a reakcí na terapii lékař analyzuje, jakou roli mohla psychika pacienta sehrát ve vzniku onemocnění. Pokud se domnívá, že je významná, volí spolupráci s klinickým psychologem, psychoterapeutem či lékařem-specialistou na psychosomatickou léčbu. Nejedná se o využití metod alternativní medicíny, ale o terapii, kdy jsou biomedicínské postupy doplněny o cíleně volené psychoterapeutické metody, fyzioterapii apod.
V širším slova smyslu pojem označuje komplexní pohled na člověka a jeho zdraví, protože zdraví, vymezení choroby, zdravotní a funkční stav jsou podmíněné nejen tělesně, ale také duševně, sociálně, zvyklostmi dané společnosti, vlivy a nároky prostředí. Z toho vyplývá, že psychosomatika je podmíněna biopsychosociálně. Tento model do písemné formy zavedl George L. Engel. Obsahuje principy multifaktoriality a systémový přístup. Multifaktoriální pohled mluví o několika příčinách vzniku nemocí. To pomáhá objasnit vznik psychosomatických chorob, kdy příčinou nejsou jen různé psychosociální faktory, ale jsou k nim přidružené i další. Systémový přístup mluví o jevech, které jsou komplexní ve svých vnitřních a vnějších souvislostech, při čem na řešení problémů používá kombinaci metod (Baštecký a kol.,1993).
Při vysvětlení pojmu psychosomatika se odborníci většinou opírají o tři teorie: psychoanalytická teorie, teorie stresu a cerebroviscerální teorie.