Rekatolizace

Rekatolizace je proces obracení protestantů (kacířů) na římskokatolickou víru. V českých zemích probíhala od bitvy na Bílé hoře a zprvu byla uplatňována českým králem a římským císařem Ferdinandem II. Rekatolizace byla řízena papežskou kurií a „Svatou kongregací pro šíření víry“ (lat. Sacra Congregatio de Propaganda).^[1] V širším kontextu zapadá rekatolizace do rámce principu cuius regio, eius religio, který se v této etapě evropských dějin začal utvářet a jenž byl definitivně potvrzen vestfálským mírem. Samotná zásada cuius regio, eius religio ovšem původně pochází z protestantského prostředí.

V Českých zemích se k její násilné formě přistoupilo po roce 1622, kdy české země rekatolizovali mj. k tomuto účelu zvlášť přizvaní jezuité. Doba pobělohorské rekatolizace v Českých zemích bývá označována i jako doba temna – podle názvu románu Aloise Jiráska, který ve svém románu takto označuje 1. polovinu 18. století. Jsou známy i případy, kdy lidé bývali mučeni tak dlouho, dokud nepřešli na katolickou víru nebo nezemřeli.^[2] Podrobný (ovšem nikoli jednostranně nezaujatý) popis některých případů lze nalézt například v knize Historie o těžkých protivenstvích církve české. Tato kniha je kolektivním dílem, příspěvky jednotlivých autorů-exulantů zpracoval Adam Hartman,^[3] předmluvu ke knize napsal Jan Amos Komenský.

Většina dokumentů té doby se nachází především ve státních archivech a v rukopisných odděleních knihoven v zahraniční – např. v Německu, Švýcarsku, Polsku i jinde. Část zpřístupnila české veřejnosti historička Edita Štěříková, ale masa dokumentů týkající se např. činnosti Svaté kongregace pro šíření víry na zpracování čeká.^[1]