Rytmus je, podle jedné z definic, průběžné uspořádání členitých útvarů, jež má pravidelným návratem podstatných rysů vyvolávat i ukájet potřebu dát se do pohybu spolu s ním.[1] Ottův slovník naučný nové doby zdůrazňuje, že rytmus má svoji stránku trvání a stránku přízvuku, jež nelze od sebe oddělit, a zdůrazňuje nesmírnou rozmanitost jejich kombinací.[2] Podobných definic existuje velké množství, O. L. Forel[ujasnit] jich v roce 1920 napočítal kolem padesáti. To ukazuje, že výklad fenoménu rytmu není jednoduchý a je přímo závislý na kontextu (souvislostech jeho užití).
Zcela obecně v hudbě představuje rytmus jakýsi časový design. Patří sem nejenom způsob jakým na sebe jednotlivé tóny navazují, tj. jak znějí jeden za druhým, ale platí i pro ostatní vztahy jako například krátký-dlouhý, rychlý-pomalý, zdůrazněný-nedůrazný, hlasitý-tichý apod.
Rytmus hraje důležitou úlohu v hudbě, ale i v tanci, řeči, zejména básnické, a v mnoha jiných situacích člověka i přírody kolem něho.