Sofonisba Anguissola

Sofonisba Anguissola
Narození	1532 Cremona
Úmrtí	16. listopadu 1625 (ve věku 92–93 let) Palermo
Povolání	malířka, umělkyně, výtvarnice a designérka
Rodiče	Amilcare Anguissola a Bianca Ponzoni Anguissola
Manžel(ka)	Fabrizio Moncada (1571–1579) Orazio Lomellino (1584–1625)
Příbuzní	Minerva Anguissola, Europa Anguissola[1], Lucia Anguissola[1], Anna Maria Anguissola a Elena Anguissola (sourozenci) Ferdinand I. Gonzaga (bratranec)
Významná díla	Autoportrét Rodinný portrét Portrait of the Artist's Sisters Playing Chess
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sofonisba Anguissola (asi 1532, Cremona^[2] – 16. listopadu 1625, Palermo) byla italská renesanční malířka narozená do relativně chudého šlechtického rodu. Získala všestranné vzdělání, které zahrnovalo výtvarné umění, a její vyučení u místních malířů vytvořilo precedens pro to, aby byly ženy přijímány jako studentky umění. Jako mladá žena odcestovala do Říma, kde byla představena Michelangelovi, který okamžitě rozpoznal její talent, a do Milána, kde malovala vévodu z Alby. Španělská královna Alžběta z Valois byla vášnivou amatérskou malířkou a v roce 1559 byla Anguissola přijata do Madridu jako její vychovatelka v hodnosti dvorní dámy. Později se stala oficiální dvorní malířkou krále Filipa II. a svůj styl přizpůsobila formálnějším požadavkům oficiálních portrétů pro španělský dvůr. Po královnině smrti jí Filip pomohl zařídit aristokratický sňatek. Přestěhovala se na Sicílii a později do Pisy a Janova, kde pokračovala v praxi jako přední portrétistka.

Její nejvýraznější a nejatraktivnější obrazy jsou její autoportréty a portréty její rodiny, které namalovala ještě předtím, než se přestěhovala na španělský dvůr. Na španělském dvoře malovala formální státní portréty. Později ve svém životě také malovala náboženská témata, ačkoli mnoho jejích náboženských obrazů bylo ztraceno. V roce 1625 zemřela ve věku 93 let v Palermu.

Její příklad, stejně jako její tvorba, měl trvalý vliv na další generace umělců a její velký úspěch otevřel cestu většímu počtu žen k seriózní kariéře umělkyň. Její obrazy lze vidět v galeriích v Bostonu (Muzeum Isabelly Stewartové Gardnerové), Milwaukee (Milwaukeeské umělecké muzeum), Bergamu, Brescii, Budapešti, Madridu (Museo del Prado), Neapoli a Sieně a v galerii Uffizi ve Florencii.

Její současník Giorgio Vasari napsal, že „ve svém kreslířském úsilí prokázala větší uplatnění a lepší ladnost než kterákoli jiná žena našeho věku; dokázala tak nejen kreslit, vybarvovat a malovat z přírody a skvěle kopírovat od ostatních, ale sama vytvořila vzácné a velmi krásné obrazy.“